Právě tehdy totiž spatřila světlo světa esence zvaná oleum mirabile alias „zázračný olej“, což byla vlastně velmi primitivní směs, získaná z extraktu rozmarýnu a pryskyřice, uchovávaného v alkoholu.

Víc, než jedno použití uherské vody

Získaná směs měla velmi zajímavé vlastnosti, pyšnila se ovšem především nevšední vůni. Pryskyřice však dodávala celé směsi jistou štiplavost, takže byla postupně nahrazena extrakty z šalvěje a levandule, které doplnily ten původní rozmarýnový. A uherská voda byla na světě. Celým jménem šlo vlastně o Aqua Reginae Hungariae alias o Vodu uherské královny. A kde se celé pojmenování vzalo? Ve skutečnosti jde o o velmi dobrý marketing – ano, už v tehdejší době.

A jeho počátky je nutné hledat u Alžběty, což byla manželka uherského krále Ludvíka Velikého (1346-1382). V její modlitební knížce se po její smrti našel dopis, v němž velmi chválí rozmarýnovou vodu – a to zejména při léčbě pakostnice. A odtud byl k  Aqua Reginae Hungariae už jen malý krůček.

Tato směs se tedy používala nejenom jako oblíbená voňavka (populární byla třeba na dvoře Eduarda III. v Anglii), ale i jako lihová tinktura, určená k potírání kůže při léčbě mnoha neduhů. Oplachovaly se s ní vlasy, parfémovaly kapesníčky a o mladost a krásný vzhled pokožky se postarala tehdy, byla-li přidána do horké koupele.

Předchůdce dnešní kolínské

Není tak bez zajímavosti, že pokud si přičichnete k dnešní kolínské vodě, našli byste tu jistou podobnou právě s „Vodou uherské královny.“ A není to náhoda. Právě tahle směs totiž u zrodu dodnes populární kolínské vody stála.

Postupem času se sláva parfémů šířila. Pokud se podíváme do historie, narazíme například na liliovou vodu nebo florentský iris. Překvapí však, že šlo vlastně o vedlejší produkty výroby léků, kterou se zabývaly kláštery. Pokud byste však čekali, že se řeholníci rázem chopí nové příležitosti a přilepší tak své kapitule o nějaký ten peníz, mýlili byste se. Parfémy byly symbolem přepychu, mravního úpadku a hamižnosti. Pokud se tedy vonné vody používaly, tak jen k léčení nejrůznějších kožních neduhů. Jinak ne.

Za rozvoj parfémů vděčíme i Kryštofu Kolumbovi

Vše se však změnilo s příchodem nových vonných esencí. Dovezených ze skutečně dalekých krajin – a to z Ameriky. Když Kolumbus v roce 1492 objevil nový svět, začaly do Evropy proudit mnohé, dosud neznámé rostliny. Tehdejší parfémy tak obsahovaly například peruánskou slunečnici, mexickou tuberózu či vanilku taktéž z Mexika. Dokázaly parfémům dodat na rafinovanosti a hlavně je jako exotické zboží chtěl mít úplně každý, kdo ve světě něco znamenal.

Doba navíc přála novým objevům – koneckonců, v Itálii právě dosahovala renesance svého vrcholu. A spolu ní přišlo na scénu i mnoho nových destilérských postupů, umožnujících získat ještě kvalitnější vonné esence.

Mimochodem – tradice říká, že za rozšířením parfémů po celé Evropa mohla Kateřina Medičejská (16. století). Parfémy milovala, sama proto zakládala ve Francii (kam se provdala za Jindřicha II.), nejrůznější parfémové laboratoře a velmi brzy strhla svou vášní celý královský dvůr. Z dnešního pohledu jde sice opravdu spíše o legendu, ovšem faktem zůstává, že za jejího života se parfémy v Evropě opravdu rozšířily natolik, že o svou oblibu už nikdy nepřišly.

I když někdy jim pověst pošramotily i nejrůznější fámy. Hovořilo se například o o trávené rukavici napuštěné speciálním parfémem, která odkázala zabít na jeden dotek…

The post Uherská voda aneb jak to vlastně bylo s historií parfémů appeared first on Online dieta.