Co je to vlastně parfém? Ve zkratce bychom mohli říct, že jde o vonné esence, získávané z mnoha druhů bylin a dřevin, ale i z jiných vonných prvků (ambra, pryskyřice apod.). Pokud se chceme vydat po stopách historie parfémů, musíme zamířit někdy do 14. století.
Právě tehdy totiž spatřila světlo světa esence zvaná oleum mirabile alias „zázračný olej“, což byla vlastně velmi primitivní směs, získaná z extraktu rozmarýnu a pryskyřice, uchovávaného v alkoholu.
Víc, než jedno použití uherské vody
Získaná směs měla velmi zajímavé vlastnosti, pyšnila se ovšem především nevšední vůni. Pryskyřice však dodávala celé směsi jistou štiplavost, takže byla postupně nahrazena extrakty z šalvěje a levandule, které doplnily ten původní rozmarýnový. A uherská voda byla na světě. Celým jménem šlo vlastně o Aqua Reginae Hungariae alias o Vodu uherské královny. A kde se celé pojmenování vzalo? Ve skutečnosti jde o o velmi dobrý marketing – ano, už v tehdejší době.
A jeho počátky je nutné hledat u Alžběty, což byla manželka uherského krále Ludvíka Velikého (1346-1382). V její modlitební knížce se po její smrti našel dopis, v němž velmi chválí rozmarýnovou vodu – a to zejména při léčbě pakostnice. A odtud byl k Aqua Reginae Hungariae už jen malý krůček.
Tato směs se tedy používala nejenom jako oblíbená voňavka (populární byla třeba na dvoře Eduarda III. v Anglii), ale i jako lihová tinktura, určená k potírání kůže při léčbě mnoha neduhů. Oplachovaly se s ní vlasy, parfémovaly kapesníčky a o mladost a krásný vzhled pokožky se postarala tehdy, byla-li přidána do horké koupele.
Předchůdce dnešní kolínské
Není tak bez zajímavosti, že pokud si přičichnete k dnešní kolínské vodě, našli byste tu jistou podobnou právě s „Vodou uherské královny.“ A není to náhoda. Právě tahle směs totiž u zrodu dodnes populární kolínské vody stála.
Postupem času se sláva parfémů šířila. Pokud se podíváme do historie, narazíme například na liliovou vodu nebo florentský iris. Překvapí však, že šlo vlastně o vedlejší produkty výroby léků, kterou se zabývaly kláštery. Pokud byste však čekali, že se řeholníci rázem chopí nové příležitosti a přilepší tak své kapitule o nějaký ten peníz, mýlili byste se. Parfémy byly symbolem přepychu, mravního úpadku a hamižnosti. Pokud se tedy vonné vody používaly, tak jen k léčení nejrůznějších kožních neduhů. Jinak ne.
Za rozvoj parfémů vděčíme i Kryštofu Kolumbovi
Vše se však změnilo s příchodem nových vonných esencí. Dovezených ze skutečně dalekých krajin – a to z Ameriky. Když Kolumbus v roce 1492 objevil nový svět, začaly do Evropy proudit mnohé, dosud neznámé rostliny. Tehdejší parfémy tak obsahovaly například peruánskou slunečnici, mexickou tuberózu či vanilku taktéž z Mexika. Dokázaly parfémům dodat na rafinovanosti a hlavně je jako exotické zboží chtěl mít úplně každý, kdo ve světě něco znamenal.
Doba navíc přála novým objevům – koneckonců, v Itálii právě dosahovala renesance svého vrcholu. A spolu ní přišlo na scénu i mnoho nových destilérských postupů, umožnujících získat ještě kvalitnější vonné esence.
Mimochodem – tradice říká, že za rozšířením parfémů po celé Evropa mohla Kateřina Medičejská (16. století). Parfémy milovala, sama proto zakládala ve Francii (kam se provdala za Jindřicha II.), nejrůznější parfémové laboratoře a velmi brzy strhla svou vášní celý královský dvůr. Z dnešního pohledu jde sice opravdu spíše o legendu, ovšem faktem zůstává, že za jejího života se parfémy v Evropě opravdu rozšířily natolik, že o svou oblibu už nikdy nepřišly.
I když někdy jim pověst pošramotily i nejrůznější fámy. Hovořilo se například o o trávené rukavici napuštěné speciálním parfémem, která odkázala zabít na jeden dotek…
